Vztek vyhrává!
24. září 2010 v 23:32 | Jáááá
|
Básničky
Máš rád jednu osobu,
chceš si něco zjistit,
někdo se ti začne mstít,
vysvětlit ti bude to chtít.
Začne mluvit o nějaké spojce,
ano, mluvím o tobě!
Tak drž už hubu,
běž radši otravovat Kubu!
Něco mi vyčítáš,
sám to ani nedáš.
Říkáš, že to mám udělat sama,
uhnul bys před očima mýma.
Mluvíš, že je to snadný,
ale je to marný,
nepřemluvíš mě,
je mi líto tě.
Ptám se tě na něco,
odpovíš mi co?
Neřekneš to,
ale vyčítáš mi to.
Vím, že kvůli tomu odešel,
proč mi to jen připomínáš,
ale chci jen vědět,
kam to šel.
Nic neřekneš,
jen připomeneš.
Tu bolest, která mě trápí,
řve na mě máti.
Držte hubu všichni,
kteří nejste zamilováni.
Už mě to sere,
Srdce se pere,
miluju ho!
No a co!
Nemám štěstí,
někdo mi dá pěstí
a neomluví se.
Je mi do breku.
Nikdo mě nechápe,
co já s tím,
že spěcháte.
Toto je můj život!
Ne váš!
Nekecejte mi do toho,
je mi jedno,
že bráníš někoho,
tak mi pomoz vědmo!
Já ho miluju,
nikdo to nechápe,
pořád někam spěcháte.
A já tu stojím,
sama bez pomoci,
čekám až se spojím,
zpět ke své moci.
Kde je sakra ta odvaha!
24. září 2010 v 23:30 | Jáááá
|
Básničky
Kde je ta odvaha,
když jí nutně potřebuji,
už slyším jak hraje kytara,
zpívá jak zkolabuji.
Srdce mi rychle buší,
snad to nikdo neuslyší.
Chci něco říct,
ne se jenom v myšlenkách píct.
Už jdu směrem kam chci jít,
už někdy štěstí chci mít,
vidím jak na mě svítí měsíční svit.
Poznala jsem to, je pozdě.
Štěstí uhaslo,
nějak to přece šlo.
Přede mnou je tlusté sklo,
a já padám dolů.
Už štěstí nikdy nepoznám,
smůlu přece mám,
už zavřeli krám,
je už pozdě.
Už se nevrátí ty časy,
v hlavě mi zní hlasy,
tak to udělej!
Odvaž se!
Snažím se přes to sklo dostat,
najít někde konec,
někdy najdu ho snad,
nesmím to vzdát.
Světlo zhaslo,
dno kleslo,
já padám s ním,
aspoň rozloučit se smím.
Cesta je nekonečná,
nemůžu brečet,
nemůžu řvát,
nemůžu se smát,
nemůžu nic.
Chytám se za stěny,
snažím se zastavit,
svět se mění,
snad dojdu nakonec ozvěny.
Sny
24. září 2010 v 23:28 | Jáááá
|
Básničky
Sny nás ovládají,
něco nám přece dají.
Plyne z toho poučení,
někdy celý život nám změní.
Máme jít za svým snem,
zvednem se, když upadnem.
Jenže někdy sen zůstane snem.
Už nikdy to opakovat nebudem.
Sen upadne v zapomnění
a to celý život změní.
Každý člověk sny sní,
ať už jsou dobrý nebo zlý.
Měla jsem jednou taky sen,
věřila jsem v něj den co den.
Už jsem myslela, že to pravda není
a že realitu to změní.
Ale teď už vím,
že snít musím.
Kdo nesní,
nežije.
Každý žije vírou,
každý žije snem,
každý žije silou,
každý žije dnem.
Když sen zůstane snem,
co si otevřít bránu,
roztrhnout blánu,
mezi realitou a snem.
Za hranicí našeho světa,
tam, kam se málo lidí dostane,
tam každý hledá,
to co se nikdy nestane.
Je to jen náš svět,
je to naší fantazie květ.
Můžeš si tam dělat co chceš,
vše, co si umaneš.
Můžeš skákat po zdech,
můžeš tam lítat,
může tam být i barevný mech,
může tam brzo svítat.
Ale jednou se musíme vrátit,
i když se nám tolik nechce.
Čas se začne krátit,
slunce začne zase svítit.
Jsme zase zpět,
šťastnější jsme hned.
Žijeme zas ten život nudný,
ale už jsme naplněný.
Je jen na vás, kdy se vrátíte,
jak si džíny zkrátíte,
ale jedno jistě vím,
že věříte snům svým.
HVĚZDIČKA
2. listopadu 2009 v 19:54
|
Ankety
Umíte hvězdu? No takovou tu na rukou...Bohužel já jí neumim, neumim se narovnat. To je prostě to 21. století xDDD
Hádanka č.1
10. srpna 2009 v 16:29
|
Soutěže
Hádanka je zde. Možná vám to bude připadat hodně blbý, ale můžete se toho zůčastnit a získat diplom.
Kolik dní v roce je, když počítáme v každým týdnu 1 den (pátek), kromě prázdnin(2 měsíce). K tomu ještě připočítáme 1 týden. A nepočítáme státní svátky, velikonoční prázdniny, vánoční prázdniny atd..
Buď odpověď dejte do komentářů (budou nejspíše ostatní opisovat) nebo zašlete na E-mail: Jan.Prochazkova@seznam.cz. Odpověď..to stačí číslo a co chcete na diplou a svoje jméno nebo přezdívku.
Odpověď hodně zkontrolujte, aby byla správná. Prosím vás hodně moc, nešvindlujte a hlavně si nevymýšlejte!!!
Děkuji vám.
Něco o mořských pannách
15. prosince 2008 v 19:02
|
Mořské panny
Mořské pany- mýtus či skutečnost?
Námořníci na celém světě si vždy vyprávěli neuvěřitelné historky o tom, co na
svých cestách viděli. Byly to mořské panny či vodní příšery, které je lákaly do
určitých míst i je napadaly. Časem se na tyto podivné historky zapomnělo ale je
dost pravděpodobné že lodníci a námořníci nelhali.
Bojovníci
Historka vypráví, že se v roce 1547 vydala španělská galeona na cestu z Peru do
Španělska. Cestou byla napadena anglickými piráty a mezi plavidly se rozpoutal
krutý boj na život a smrt. Najednou se stalo něco neuvěřitelného - z hloubi moře
se vynořilo několik desítek mořských rytířů ozbrojených šupinatými pancíři a s
hlavami pokrytými špičatými přilbami. Když jedna z lodí vypálila salvu ze svých
děl, tak se válečníci ponořili a zanedlouho se útočící lodě rozlomily a za
podivných okolností klesly ke dnu.
Mořské panny
V současné době se vědci shodují na tom, že mořská panna je vlastně kapustňák,
neboli býložravý mořský savec s předními končetinami změněnými v ploutve a s
vodorovnou ocasní ploutví. Některé zjevení mořských panen by se tím daly
vysvětlit ale zase ne úplně všechny.
Učitel ve Skotsku uviděl v roce 1809 na pobřeží sedět ženu s bujným poprsím.
která měla od pasu dolů rybí ocas.
Také tvor který byl vyloven v pol.20 stol. u Shetlandských ostrovů nebyl zrovna
kapustňák. Vypadal spíš jako chlupatá ženská s rybím ocasem a vydával pronikavý
křik. Proto jej hodili raději zpět do moře.
Další případ byl ohlášen v roce 1830 z Hebrid. Blízko u břehu si hrála malá
holčička kterou náhodně strefili kamenem do hlavy. Moře již vyplavilo jen
mrtvolku asi čtyřleté dívenky s rybím ocasem.
Ale historky o mořských pannách nejsou jen z hluboké historie. V roce 1977
vyplavila bouře neznámou bytost do kanálové stoky v Pretorii v Jihoafrické
republice. Svědkové ji popsali jako bílou ženu s krásnými ňadry a šupinatým
ocasem. Nakonec jí lidé pomohli vrátit se zpět do oceánu. O rok později byla
další krásná podivná dívka viděna na Filipínách a v roce 1981 v Austrálii a v
roce 1986 na pobřeží Španělska.
Kdo však tito tvorové jsou?
Věrohodně vysvětlit existenci mořských bytostí se nepodařilo dodnes. Zvířata to
zřejmě nejsou. Tvorové z hlubin oceánů jsou svou inteligencí srovnatelní s
lidmi. Podle některých badatelů by mohlo jít o druh Homo sapiens, který se
oddělil od suchozemské formy a vrátil se zpět do vody. Mají proto plíce i žábry
a mohou žít pod vodou i na souši.
To potvrzuje i případ který se stal v 16. století v Holandsku. Rybáři ulovená
dívka se zamilovala do jednoho z nich a zůstala na povrchu. Trochu se naučila
mluvit a živila se splétáním sítí.
Ale legendy nám nabízejí i opačné vysvětlení. Jedná se o lidi, kteří zmizeli v
moři aby se po nějaké době znovu vynořili s rybím ocasem na svém těle.
V roce 1841 se při bouři v Indickém oceánu utopil námořník z lodi Great King. O
dva roky později byl na tom samém místě spatřen svými druhy živý ve vodě opět.
To už měl ale šupinatý ocas a vyprávěl, že teď je konečně šťastný ale více ze
svého tajemství prozradit nechtěl nebo nemohl.
Je vidět, že právě moře a oceány jsou ještě jedny z nejméně prozkoumaných částí
planety a my se jen můžeme domnívat co před námi ukrývají za tajemství.
neboli býložravý mořský savec s předními končetinami změněnými v ploutve a s
vodorovnou ocasní ploutví. Některé zjevení mořských panen by se tím daly
vysvětlit ale zase ne úplně všechny.
Učitel ve Skotsku uviděl v roce 1809 na pobřeží sedět ženu s bujným poprsím.
která měla od pasu dolů rybí ocas.
Také tvor který byl vyloven v pol.20 stol. u Shetlandských ostrovů nebyl zrovna
kapustňák. Vypadal spíš jako chlupatá ženská s rybím ocasem a vydával pronikavý
křik. Proto jej hodili raději zpět do moře.
Další případ byl ohlášen v roce 1830 z Hebrid. Blízko u břehu si hrála malá
holčička kterou náhodně strefili kamenem do hlavy. Moře již vyplavilo jen
mrtvolku asi čtyřleté dívenky s rybím ocasem.
Ale historky o mořských pannách nejsou jen z hluboké historie. V roce 1977
vyplavila bouře neznámou bytost do kanálové stoky v Pretorii v Jihoafrické
republice. Svědkové ji popsali jako bílou ženu s krásnými ňadry a šupinatým
ocasem. Nakonec jí lidé pomohli vrátit se zpět do oceánu. O rok později byla
další krásná podivná dívka viděna na Filipínách a v roce 1981 v Austrálii a v
roce 1986 na pobřeží Španělska.
Kdo však tito tvorové jsou?
Věrohodně vysvětlit existenci mořských bytostí se nepodařilo dodnes. Zvířata to
zřejmě nejsou. Tvorové z hlubin oceánů jsou svou inteligencí srovnatelní s
lidmi. Podle některých badatelů by mohlo jít o druh Homo sapiens, který se
oddělil od suchozemské formy a vrátil se zpět do vody. Mají proto plíce i žábry
a mohou žít pod vodou i na souši.
To potvrzuje i případ který se stal v 16. století v Holandsku. Rybáři ulovená
dívka se zamilovala do jednoho z nich a zůstala na povrchu. Trochu se naučila
mluvit a živila se splétáním sítí.
Ale legendy nám nabízejí i opačné vysvětlení. Jedná se o lidi, kteří zmizeli v
moři aby se po nějaké době znovu vynořili s rybím ocasem na svém těle.
V roce 1841 se při bouři v Indickém oceánu utopil námořník z lodi Great King. O
dva roky později byl na tom samém místě spatřen svými druhy živý ve vodě opět.
To už měl ale šupinatý ocas a vyprávěl, že teď je konečně šťastný ale více ze
svého tajemství prozradit nechtěl nebo nemohl.
Je vidět, že právě moře a oceány jsou ještě jedny z nejméně prozkoumaných částí
planety a my se jen můžeme domnívat co před námi ukrývají za tajemství.
Smutný příběh o štěňátku
5. června 2008 v 20:46
|
Zvířátka
Smutný příběh!
Opravdu je mi ho strašně líto!!!!!!!!!!!!
Opravdu je mi ho strašně líto!!!!!!!!!!!!

Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostli a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit a mít nás rád. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádobychovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestávala. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na to místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.
Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznu ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.
Kdyby se to jenom všechno událo jinak.
Tenhle příběh koluje po internetu, dejte si ho taky na svůj blog ať už se tohle nikdy nestane! Prosím...Díky, vám přece taky musí být líto toho štěňátka, ne?!